Work Text
„Už je zase pozoruješ?"Yuuri sebou přistiženě trhnul a s narůžovělými tvářemi se otočil na svou dobrou kamarádku Yuuko. Nahodí provinilý výraz „Je zajímavé je jen tak pozorovat, jak se potloukají s životem" pousměje se a otočí se nazpět.„Vím, že se nudíš a nemáš co dělat, ale měl bys myslet taky na sebe, už ti konečně schválili ten Nárok na svěřence?Yuuri se viditelně napjal, ale neřekl ani slovo.„Takhle to dál nejde, měl bys si zajít osobně za Radou."„Ale Yuuko..." začal vyhýbavě „Ty víš, že tam mají moc práce a jen by mě vykopli s tím, že na tom pracují."Nespokojeně zakroutila hlavou, Yuuri byl jeden z andělů, které Rada jaksi přehlížela v lejstrech a nechtěla mu vydat jeho povolení k ochraně svěřence.Štvalo jí to, ne, přímo jí to rozžhavovalo doběla, ale co s tím, že?Yuuko částečně chápala, že Yuurimu, jako novému andělovi, nebudou hned věřit, přesto se jí to nelíbilo.Yuuri byl už za života dobrý člověk, byl laskavý, dobrosrdečný a přes všechny těžkosti světa zůstal pořád neposkvrněný.Nekradl, nezabil, nevydíral, byl milován skoro všemi kvůli své vlídné povaze a to až do úplného konce.Prostě jí to nedocházelo, jak někomu tak hodnému Rada nechce dát povolení. Bylo jí jedno, že někteří čekají klidně i tisíciletí a stejně se nedočkají, prostě měla mladého andílka až v přílišné oblibě a chtěla pro něj to nejlepší. Ona sama totiž povolení neměla. Ne že by jí to bylo nějak extra líto. Věděla, že nebe má svůj řád, a byla jednoduše už smířená s tím, že prostě nežila tak světsky, aby si ho zasloužila. Během toho co Yuuko mlčela a přemýšlela nad nespravedlností Rady Archandělů, tak Yuuri skrze mráčky malinké lidičky, teda, především jednoho, pozoroval.Yuuko nechtěl říkat pravdu a to ze strachu z její přehnané reakce. Měl z ní docela nahnáno, když se naštvala a rozhodně ji do tohoto stavu nechtěl přivést on sám. Byl přesvědčen, že se naštve, když jí řekne své, pro něj tak trapné, tajemství.Od té doby co Yuuri zemřel, velice často pozoroval obyčejné lidi, kteří neměli ani ponětí co je po smrti čeká. Jednou při své špionské činnosti si všiml velkého shromáždění v Rusku před jedním z nejznámějších hotelů v okolí. Chytla ho zvídavost a podíval se tedy pozorněji. Pohled se mu změnil, nyní viděl svět stejně, jako jeden z novinářů a fotografů u hotelu, kteří stáli za červenými stužkami a nemohli se tak přiblížit k právě přijíždějící celebritě.Byl v těle jednoho z fotografů, nyní se v přestrojení mohl pohybovat před normálními lidmi jak chtěl a byl viděn. Člověk si andělův zákrok neuvědomoval a až božský služebník vykonal co chtěl, po opuštění jeho těla bytost nepoznala rozdíl, jako by se nic nestalo.Yuuri se v cizím těle rozhlédl a zjistil, že stojí přímo u stužky a na rameni má obrovský fotoaparát. Měl to štěstí a byl jeden ze šťastlivců, kteří byli k celebritě, která ještě nepřijela, nejblíž.Najednou to davem začalo štěbetat a černovlasý mladík si všiml důvodu tohoto rozruchu. K obrovskému hotelu se blížila ,určitě velice drahá, limuzína. Aby fotografovi nějak pomohl, tak klekl na jedno koleno, nastavil foťák a zamířil na právě se otevírající se dveře vozu.Yuuri čekal všechno, ale když se otevřeli dveře drahého auta, vyrazilo mu to dech.Z auta elegantně vystoupila ta nejhezčí věc, co kdy v životě uviděl.I přes to, že byl muž oděn pouze v červenobílé mikině a teplácích, byl krásný. Šedé vlasy spadané v obličeji, kryjící oceánové oči obklíčené dlouhými řasami. Po červeném koberci šel sebevědomě až ostříleně, jemně přitom mávajíc do objektivů . Fotoaparáty zářili, ale on se nenechal vyvést z míry. I přes všechny ty světla dokázal zastavit, zářivě se usmát a mrknout, což přivedlo další obrovskou vlnu světla a nejednu slinu u úst, Yuuriho nevyjímaje.Po tomto "vystoupení" si hodil vlasy dozadu a pokračoval směrem do hotelu. S klidným výrazem ignoroval všechny výkřiky novinářů a vstoupil mezi skleněnými dveřmi do hotelu.Yuuri vlastně už neměl co sledovat, ale i tak omylem donutil fotografa další minutu čučet na dveře jak solný sloup, až tak na něj zapůsobila krása mladého muže.Jméno tohoto krasavce si už Yuuri zjistil jednoduše od lidí kolem, kteří jeho jméno opakovaně vykřikovali a žádali si tak jeho pozornost.Viktor Nikiforov, toť jméno světoznámého a proslulého krasobruslaře, do kterého se před měsícem zakoukal.Ano, už ají tento andílek si uvědomil, že stav ve kterém se nachází je zřejmě láska na první pohled i když v ní nevěřil, ale co my víme, jak funguje toto schéma proplétané emocemi a nazývané tak nevinně, i přes všechnu bolest kterou obnáší.Věděl že jeho tužby a sny budou zřejmě a jasně nenaplněné, slyšel a také četl co čeká zamilované anděli, kteří propadli člověku, i tak se své naděje nevzdával a dál sledoval život tohoto krasobruslaře a čím dál víc si přál být zase...naživu.„Ne, takhle myslet nesmím, ještě by mě z toho kleplo" řekl si anděl pro sebe.V tuto chvíli vlastně už jen čekal na Yuukou již zmiňované povolení na ochranu svěřence a mohl se zase na nějakou dobu podívat do světa smrtelníků. Jinak neměl nic na práci, samozřejmě kromě své nevinné pozorovatelské činnosti. Rozhodně to nebudeme považovat za nějaké úchylné stalkování, protože na toto si náš stydlivý andílek vážně není schopen dovolit.„Yuuri tak posloucháš mě sakra!?" zamávala mu před obličejem rukou Yuuko a Yuuri sebou už podruhé za tenhle den trhl. „Na co to proboha myslím!?" zakřičel na sebe naopak v mysli.„Yuuri, no tak, nebe volá anděla!" zkoušela to zase dívka.„Jojo už vnímám Yuuko," ubezpečil ji.„Je tady posel, volá si tě Rada!" zařvala na něj s nadšením ho užuž tahala z kolen na chodidla, začala ho strkat za rozpačitě se tvářím andělem v perfektně upraveném rouchu a s obrovskými nazlátlými křídly.Pane na nebesích! Ono se to děje! A neděje se to nějak moc rychle?! křičel na sebe v duchu Yuuri. Nechápal jak nebo proč se tu ten kolohnát objevil zrovna teď, když mu Yuuko, ani ne před pěti minutami hubovala, jak to, že to hloupé povolení ještě nemá, ale tak, náhody se stávají.Po tom, co si Yuuri dotrpěl kamarádčino strkání, a vzpamatoval z šoku, se narovnal a zvedl hlavu k skoro o hlavu vyššímu anděli, který se na něj vřele usmál, roztáhl srolovanou ruličku a než si Yuuri stačil uvědomit, že ho má nějak pozdravit, spustil.„Yuuri Katsuki, jako každému schopnému anděli, tak i tobě jako velice hodnému člověku, chceme oficiálně předat Právo na svěřence. Dostav se laskavě dne xx v xx hodin do Udílecího sálu kde bude předání provedeno. Bůh s tebou.Výzva byla krátká a trefná. Kolika andělům už ho dali a kolikrát zlatým inkoustem psali, aby slovo Boha bylo stvrzeno, tak nač se s tím zdržovat. Posel dočetl ,určitě předem naučený text, opět sroloval ruličku a podíval se na Yuuriho. Aby se mu vůbec mohl podívat do očí, musel sklonit blonďatou hlavu.„Nějaké otázky?" zeptal se a tázavě zvedl neupravené obočí.„N-ne, žádné," rychle ze sebe vykoktal černovlásek a na stvrzení svých slov nepatrně pokýval hlavou. Posel si ho pozorněji prohlédl, asi aby si sám udělal obrázek o budoucím "strážci", poté se narovnal a už s úsměvem pravil.„Nic? Fajn! Buď dochvilný a přeji hodně štěstí na zemi" popřál mu blonďák a už letěl pryč.Yuuri si uvolněně vydechl, ale najednou se s ním svět začal točit. To ho nadšená Yuuko objala a začala se s ním točit na místě.„Já to věděla! Já to věděla, že dostaneš to povolení ! Vždycky jsem ti věřila, jsi úžasnej!" nadšeně brebentila a k Yuurimu údivu s ním smýkala jako by nic nevážil.„Yuuko prosím tě nepřeháněj však to povolení dostane každý," nervózně vyvracel kamarádce černovlásek, stále v šoku, že to bylo tak zatraceně rychlé.„Ale to zas není pravda! Někteří jsou třeba roznašeči duší jako já, tak zase nemel od cesty," sprdla ho a dál ho mačkala v objetí.„Fajn, fajn, ale už mě můžeš pustit," povzdechl si a začal se vymotávat ze změti peří.„Však jo," zasmála se a pustila ho „Kdy že se tam máš vlastně dostavit? „Xx, proč se ptáš?" Sama jsi to přece slyšela, dodal v duchu Yuuri.„To je už zítra!"
----- CHAPTER BREAK -----
Musel jsem rychle zamrkat, abych si zvykl na ostré světlo, které vycházelo z předsálí. Tohle přímé světlo už jsem viděl, a připomnělo mou neúplnou smrt. Nepamatuji si ji celou. I to jak jsem umřel jsou pro mě jen útržky paměti. To co bych si měl pamatovat nejlépe nevím. Chvilky, které se mi zobrazují před očima nedávají smysl, i když se snažím sebevíc. Vím proč to dělají, proč mažou lidem paměť, když vstupují na tuto božskou planinu. Aby jsme neměli touhy mstít se těm, kteří za náš skon mohli. Lidé. Jak zvláštní stvoření, přece jsem jedním taky byl. Mohou být sebelepší, sebehodnější, ale když je někdo zlomí. Oh andělé, nechtějte věděti co se s nimi stane. Lidé, kteří nosí uvnitř hrudi neviděné jizvy prožívají tu největší bolest. Samozřejmě, nechtějí, abychom byli o tuto kratochvíli, pamatovat si svou smrt, ošizeni, tak nám jako útěchu posílají rozmazané skvrny. Jen a pouze poslední vteřinky, sekundy, našeho života. Měl bych být rád. Lidé tam dole, v podzemních jeskyních, v pekle, prožívají horší muka. Oni si svou smrt plně pamatují a jsou jí týráni. Pykají za to, ať umřeli jakkoliv. Někteří, ojedinělí měli šťastný zbytek života i když zabili. Ti jsou mučeni nejvíce. Nezasloužili si šťastný život. Ať není šťastný ani jeho poslední, konečný skon. Já štěstí mám, nebo, bych alespoň měl mít. Pamatuji si záblesk světla, náraz, sjetí po chodníku a...konec. Nepamatuji si ani tváře, barvy, zvuky, cokoliv! Poté už jen opět to ostré světlo, které vycházelo z předsálí.Jako každou "šťastnou" duši, která se sem dostala, mě přivítal posel. Vysoký anděl s nazlátlými křídly. Potom mě, jako snad každého přede mnou, uklidňoval, křísil a ujišťoval, že nesním. „Toto není sen, drahý kolego, tohle je samotný ráj" Řekl a usmál se tak blaženě, jako by ho v životě nich netrápilo a z ničeho neměl vrásky. Jakoby v životě nezažil utrpení a nespravedlnost. Jakoby v životě nechodil do školy... Poté nás provedl tímto rájem, procházeli jsme se rozkvetlými zahradami, okolo velikých kamenných budov, překvapivě i okolo dětských hřišť, kde ještě k většímu překvapení pobíhali malé, okřídlené děti. Procházeli jsme mým novým domovem. A opět vidím to světlo, které mě přivedlo na onen svět. Jak mi posměšně svítí do očí a tak mi dokazuje, že se do svého pravého života už nevrátím.Rozhlédnu se. Před sebou opět vidím záda onoho osudového anděla, který mě zde provedl, a který mi donesl opětovné pozvání do tohoto doslova nebeského paláce. Nebudu lhát. mám z něj nahnáno. Posel přede mnou byl sice, jak už jsem si všiml, mírné a veselé povahy, ale abych byl o hlavu a půl menší než ta gorila přede mnou... Nepatřím sice k největším, ale toto je už prostě moc. Odtrhnu tedy oči od zad mého společníka a zaměřím se na okolí. Mnohé by to mohlo docela zmást, ale chodbami kterými jsme procházeli byli naprosto a úplně prázdné. Žádné obrovské obrazy, žádné rozlehlé tapisérie, prostě nic. Tak jak si samotný Pán přál. Víra a zvláště nebe nemá být o tom čím je bohaté na oko, ale uvnitř. Po dlouhém putování chodbami, které zřejmě anděl přede mnou uměl nazpaměť, protože já bych se po dvou zatáčkách ztratil, jsme se objevili před mohutnými dveřmi. Vím že jsem říkal že nemá být víra bohatá na oko, ale do hloubky...tady zřejmě Pán Bůh své přání opomenul.Nahlas jsem polkl, když anděl s nazlátlými křídly přistoupil k bráně a jemným dotekem ruky masivní bránu otevřel.Poté od otevřených dveří odstoupil a pokynul mi neslyšně rukou, jako abych konečně nestál jako svatý za dědinou a prostě vešel. Tak jsem tady šel. Pokládat kroky před sebe bylo čím dál těžší. Bolel mě žaludek i když neměl z čeho. Co když se spletli?, Říkal jsem si. Co když je v nebi lepší Yuuri a mě prostě nabrali omylem?Myšlenky se mi ale z hlavy vypařili hned jak jsme vzhlédl k obrovské katedře za kterou seděla Rada. Ano, už jsem tady byl. Každý kdo kdy chodil po obláčku tady musel být. Nikdo se tomu ještě nevyhnul. Ale pořád to bylo stejně děsivé. Tolik Moci na jednom místě, až mi z toho bylo na omdlení. Moc tady proudila a přímo procházela námi všemi, kteří se tu momentálně nacházeli. I když tu vlastně opět skoro nikdo nebyl. Jen já a docela hezký pán ve středních letech, který seděl po levici hlavního, a momentálně i prázdného křeslaOkamžitě mě napadlo, jestli jsem neudělal něco špatně. Je to přece nejvyšší Rada a já si před ně jen tak nakráčím. Asi bych měl nějak projevit úctu, napadlo mě. No jo, ale jak. Sklouzl jsem pohledem na muže, který s veselým úšklebkem seděl za lavicí a pozoroval mě. „Výborně Yuuri, konečně sis mě všiml, jsi tedy připravený? Můžeme začít s "přijetím"?" A ve mě hrklo, když jsem si vzpomněl na Yuuko a záplavu informací, kterou mě nadopovala před příchodem sem. „Hlavně se neděs ano? Není se čeho bát, jsi TEN Yuuri." Uklidňovala mě Yuuko, když se mnou šíleně třepala, abych se probral z opožděného šoku, po uvědomění, že mě budou "přijímat". „Jsi ta správná osoba pro kterou poslali. Tak si konečně trochu věř!" , usmála se na mě jemně a já jen rychle pokýval hlavou. „Dobře, ještě jednou mi tedy zopakuj, jak to bude vypadat v hlavní síni" povzbudila ho. „No...takže" zhluboka se nadechl a pokračoval. „Vejdu do síně, v síni bude prázdno, až na obrovskou katedru a jednoho muže na pravé straně katedry", Yuuko přikývla a dodala „Ano, to je Ježíš, sedí po levici pána Boha. Ježíši budeš "slibovat" to, že na zemi schválně nepřekroutíš osud jen pro dobro tvého svěřence, pro jeho ochranu ano, ale život si má řídit sám.Nemůžeš poletovat podle toho jak si tvůj člověk zamane, ano někteří andělé to sice dělají, ale co se potom z takové osoby stane? Je to prostě špatně a všichni takoví andělé jsou vždy potrestáni, to si musíš pamatovat." dramaticky se na mě podívala a já jen rychle kýval hlavou.Vzpomínky mi létaly hlavou jako šílené a chvilku mi trvalo než jsem Ježíši přikývl, ten se ale jen vědoucně usmál. „Dobře chlapče, pojď trochu blíž." Nejistými kroky jsem se teda vydal k němu.
----- CHAPTER BREAK -----
Stanul jsem na místě kde mě Ježíš chtěl, mám pocit, že i na milimetry. Byl jsem jako na trní, šoupal bosíma nohama po chladné zemi, žaludek se opět ozval. Ticho bylo tak hlasité až mě bolelo v uších. Proč jsem byl tak napjatý? Kolikrát mě Yuuko uklidňovala a já mám zase nervy v kýblu. Uh, o tomhle nervovém zhrocení se nesmí nikdy dozvědět. Opět jsem se stal otrokem vlastní hloupé hlavy, které s elegancí vytěsnila fakt, že mě čeká nejdůležitější okamžik mé posmrtné kariéry. Tak stojím před jedním z nejdůležitějších duší, co už, hej, myslím že by nás měl začít bolet žaludek. Už jsem si chtěl začít kousat nehty, když se Ježíš opět ozval.„Jsi v pořádku mladá duše? Není ti zle?" ptal se starostlivě.Okamžitě jsem zvedl hlavu a hned jí začal kývat na nesouhlas. „Ne pane, já-, mě-, jsem trochu nervózní, to přejde." lehce jsem se usmál abych své tvrzení potvrdil. Úsměv mi opětoval, „Ach v pořádku, hodně duší je neklidných v tak důležitých chvílích, ale ujišťuji tě, nemusíš se ničeho bát. Přijímání nebolí, není čeho se strachovat."Jo, slyšel jsi, není se přece čeho strachovat, opakoval jsem si jeho slova tiše. Pohledem zaměřený na jeho katedru jsem začal zhluboka dýchat abych uklidnil splašené srdce. Během toho co Veliký muž přede mnou nalistoval patřičnou stránku v tlusté knize jsem se zvládl dostat k polovině říkanky, kterou jsem si pro uklidnění opakoval. Proto když Ježíš začal číst slib jsem se dokázal plně soustředit na jeho slova a v duchu si je tiše opakovat.Mluvil dlouho a podrobně, jeho jasný hlas se rozléhal místností ve které nebyli žádné fyzické stěny. Vysvětloval, kázal a poučoval mou skromnou osobu o každé maličkosti, které toto povolání vyžaduje. Varoval mě před vrtošivou povahou lidí, jako kdybych nikdy jedním z nich nebyl. Nakonec upozornil i na mé schopnosti, které z nich se mi například budou na Zemi hodit nebo naopak ty které bych používat za žádnou cenu neměl. Nakonec došlo i na to, z čeho jsem měl největší strach. „...a nejdůležitější je, abys i ty sám dokázal kontrolovat své emoce. Sice jdeš na Zem ochraňovat jednoho člověka, ale lidé nejsou nesmrtelní. Budeš s ním pouze omezený čas a až ten vyprší, bude to tvůj úkol se o jeho duši postarat." Nahlas jsem polkl a přikývl, o tom jsem nevěděl. Na to, že budu někoho opatrovat jsem připravený byl, o tom druhém si ale nejsem tak jistý.„Dobrá", pokračoval Ježíš. „Našel jsem ti, pro tvou první službu, duši starší, je už dospělá, proto budeš mít o trochu méně starostí." Podíval se na mne zpoza stolu a lehce se usmál, opětoval jsem mu to.„Tak, jsi připravený?" zeptal se ještě pro jistotu. Nemusel říkat na co a vlastně se nemusel ptát vůbec, protože za Á, ne, nikdy nebudu pro tohle dostatečně připravený a za Bé, samozřejmě, že vím na co, proto mám z toho takový stres.„Ano" řekl jsem, i přes to všechno jsem chtěl dělat jen a pouze tohle. Možná bych mohl být za tuhle příležitost trochu víc vděčný, pomyslel jsem si. „Dobrá, Yuuri Katsuki, dítě moje" odkašlal si a pokračoval „přijímáš mnou vybraného svěřence za svého a stvrzuješ tímto činem přísahu, mezi tebou, mnou a celým Nebem?" jakmile začal, všiml jsem si, jak jsem začal jemně zářit. To tím slibem, uvědomil jsem si. „Slibuješ, že budeš ručit za duši tvého svěřeného, za jeho život, který mu byl dán jenom jeden?" Až řeknu své ano, všechno se změní, budu svázán. „Budeš dávat dobrý pozor na jeho činy a chránit ho před vším zlem, které na Zemi je?" Cítil jsem své bijící srdce až v uších, to světlo ve mě začalo nabírat na intenzitě. „Bereš na vědomí, že pokud uděláš chybu, budeš za to náležitě potrestán a odsouzen?" Jsem na to vážně připravený? Nevím, já vážně nemám ponětí, ale teď, před mým Spasitelem, nemůžu váhat."Ano, jsem připravený a všechnu odpovědnost vezmu na svá bedra." a na náznak mého svolení jsem poklekl na jedno koleno a vážně se před Ježíšem poklonil. Začal jsem zářit čím dál tím víc a mé srdce už to vážně nezvládalo. A najednou, v tu nejvíc nečekanou chvíli, to světlo vybuchlo a já byl pryč.